Měl jsem letos pár cílů, které jsem chtěl splnit. A s radostí můžu teď všem oznámit, že zrovna tenhle se mi povedl.

Byl jsem na Intesivu Ido Portala a přežil jsem.

Očekávání

Když jsem se v dubnu dozvěděl, že Ido bude pořádat Intensive, měl jsem jasno, že chci jet. I kdybych si měl jít půjčit do banky, abych na to měl. V květnu pak přišel email s podmínkami, cenou a místem - Evropa. Upřímně tenhle styl komunikace za poslední léta miluju. Bude to na deset dní, zaplatíte mi vše co máte a bude to v srpnu někde v Evropě. Co se tam bude dělat? Tady jsou nějaké obecné věci, zkuste si to přeložit.

Všichni by pořád chtěli vědět něco předem a mít jistoty. Tady nemáte žádnou. Krom toho, že se vám to asi nebude úplně líbit.

Je to filtr. Chcete? Tak se musíte snažit.

A já chtěl, takže jsem nelenil a splnil zadání. A začal se až nesmyslně těšit. Neměl jsem žádný plán, co s tím pak budu dělat. Věděl jsem, že v srpnu odevzdám svoji dizertaci a pojedu. A to mi stačilo.

Na co se můžete předem těšit? Raději na nic. Protože nevíte. Ale já se těšil na osobní setkání s mým učitelem Andresem, kterého jsem dosud nikdy neviděl. A pak na další členy komunity jako je Anna, Sean, Clayton a na naše slovenské kolegy Jakuba a Natálii.

A pak také to očekávání, že zas jednou po letech uvidím Ida, samotného guru naší sekty, jak si celé tohle pohybové společenství (ze srandy, samozřejmě, haha, smějte se!) pojmenovávám.

10 dní, 95 hodin

V sobotu po příjezdu jsem zjistil, že ne všichni, na které jsem se těšil, dorazí. Vidíte? Nejlepší je nemít žádná očekávání. Cvičit se začínalo až v pondělí, takže celou neděli jsme měli na potkávání se mezi sebou. Kde jinde než s těmito Intensivy pevně spjatou Juicery Berlin. Pohyb není jen ta práce, ale i komunita lidí, kteří tuhle cestu volí. Ostatně proto se studenty děláme Dny v pohybu anebo školní Víkend.

Nejlepší je nemít žádná očekávání.

V pondělí pak začala dřina samotná. V 7:00 jsme se měli sejít v parku nedaleko našeho bydliště na ranní předsnídaňovou session. Hodina a půl, něčeho co se nejvíc podobalo asi Feldenkraisově lekci a pak dýchání s pozorností různě po těle. Takže takhle teď budou vypadat naše rána každý den, uvědomil jsem si. Na karimatce v parku a snažit se neusnout. Co se bude dít, kdyby pršelo, komentoval Ido slovy: „Doporučuju si koupit takovej modrej pytel na odpadky, krásně se do něj vejdete.“

V 9:30 pak začala dopolední session s Idem. Jemná práce s hlasem a pozorností, strukturální praxe skrz postoje a pomalou chůzi a pak něco, co si vybíralo kousky z boxu, wrestlingu a capoiery.

Od jedné do půl čtvrté jsme měli pauzu na oběd. Málokdo ale cokoli většího jedl. Když víte, že máte být v 15:30 zase v tělocvičně, nedáte si gulášek se šesti a dvě pivka. Nějak na to stejně nemáte chuť. Radši sníte kousek ovoce, jogurt, výběrovou šunku/sýr a jdete spát.

V 15:30 pak jste zas v tělocvičně a máte úvod do práce na zemi, případně různé koordinace, s Odelií. Teče z vás, jak kdybyste procházeli hodiny džunglí, a přitom jste v centru Berlína v tanečním sále uprostřed staré předělené továrny na něco.

No a v šest ze sebe odlepíte triko a sednete si na zem s bločkem a tužkou připravení na přednášku, která skončí v osm večer.

Takhle den za dnem, až to všechno o pár dní později skončí.

Stojí to za to?

Tahle otázka má svoje úskalí a nejvíc bezpečná odpověď je, že nestojí. Jenže to taky není pravda.

Blbé je, že moje odpověď se neustále mění, a tak tu teď můžu zaznamenat jen momentální stav a stavy předcházející.

Moje původní rozhodnutí, že tohle bude ten event, na který pojedu a od kterého budu jezdit na všechny ostatní, se nemění. Pokud to bude možné, budu tenhle report psát z Thajska a z Berlína i příští rok (podle toho kolik budu mít orgánů na prodej).

I přes to, že si nejsem ani kousek jistej, že je to dobrý a zodpovědný nápad. Tak proč bych to měl dělat? Ptá se mě vždycky moje žena, která je daleko zodpovědnější než já.

Protože tohle nikde jinde nenajdete.

A vím, že tímhle jdu proti srsti mnoha lidem. Je tu spousty dobrých pohybových učitelů. Ale sorry not sorry, žádný z nich, co jsem měl možnost zažít, neučí jako Ido a Odelie. Jsou jak dva protipóly, skvěle se doplňují, ani jeden vás ničeho neušetří a všechno šlape jako hodinky. Energie v místnosti je celou dobu prakticky nezničitelná, i když už máte v hlavě místo mozku Homerovu opici s činely. Navíc... Nalijme si čistého vína, většina pohybu venku je prostě fitness, které si říká pohyb, protože je to teď trendy a cool.

Nejde o to, to fyzicky přežít. To zvládne každý. To, co je těžké, je neustále volit další a další práci a soustředit se na to.

Tenhle způsob výuky, ale má několik problémů, které jsou asi ryze osobní, ale řeknu vám je:

1. Když se vrátíte, nevrátíte se do původního světa. Něco se změnilo.
2. Po návratu máte daleko víc otázek než odpovědí.
3. Začnete hodně přemýšlet o tom, jak učíte vy, ať učíte cokoliv.
4. Skoro vůbec netuším, co teď s tím materiálem budu dělat.

To je jen pár takových drobností, které mě napadly. Ale jedna zásadní otázka, poznámka, kterou si teď snažím sám odpodvědět je:

Kdyby jel kdokoli z mých studentů, jak bych mu odpověděl na otázku: Proč takhle necvičíme v hodinách?

A tohle je asi ta největší propast, která sama o sobě dělá z tohohle setkání něco, co za to opravdu stojí.

Zažijete plnou praxi.

Co jsem opravdu nečekal

Do Berlína jsem se jel hlavně hýbat. A proto mě překvapilo spoustu věcí. Třeba matematika. Někdy v půlce na nás Ido vytáhl v rámci večerní přednášky převody mezi soustavami, takže jsme všichni převáděli z desítkové do binární, do trojkové, šestnáctkové, pětkové a jakékoli jiné, která byla zrovna k mání.

Proč? Protože jsme pak na posledních 10 minut dostali šifrovačku, kterou jsme měli za úkol vyřešit a která toho hojně využívala. Nikdo to nestihl (kdybych nebyl debil a psal pořádně…ach jo), a tak jsme měli řešení poslat Idovi co nejdřív.

„Matika sice dobrý, ale tohle ti fakt nejde,“ řekl mi Ido den poté, když jsem furt nebyl schopen pochopit kop z otočky.

Lidi, kteří se hýbou jak páni bozi najednou koukali úplně bezradně do papírů s kalkulačkou v ruce. Podobně to vypadalo i u čtení složitějších textů. Četli jsme tři, všechny od Borgese. Velmi zajímavé jinotaje o praxi, přístupu, toho co nás na té cestě čeká a co se s námi vlastně stalo, děje a stane.

Ono to dává smysl, protože vy se prostě nevrátíte stejní (viz bod výše). Ale nikdo vám neřekne dopředu, co přesně se změní. To ani nejde. Jenže tyhle texty to dokážou, protože nejsou jako YouTube tutoriál, ale spíš bludiště, ve kterém najde každý trochu něco jiného.

Taky jsem nečekal, že přijdu na první hodinu s Odélií a zjistím, že budeme dělat něco, co už několik let znám a nadělal jsem se toho tolik, že jsem rád, že to teď v mém online coachingu nemá místo. No a teď si představte ten šok, který mi explodoval v hlavě, když Odelie řekla, co budeme dělat následujících deset dní vždy obden.

Znechucení, pochybnosti, vražda, tady nebudu, jedu domů.

Upřímně? Bylo to to nejlepší, co se mi mohlo stát. Ale musel jsem si na to přijít sám a pochopit proč. A zase to ve mně zaselo otázky. 

O čem to teda bylo?

Tohle je daleko lepší otázka než ta jestli to za to stojí. Ty peníze totiž vem čert a každého, kdo se mě na to ptal před tím, než jsem odjel, bych praštil koštětem. Dvakrát.

To, co jsme dělali nebyl pohyb, tak jak ho chápe většina společnosti. Tahle škatulka je dávno prázdná, je to jen nádoba. Dobře posloužila, ale není aktuální.

Ido Portal neučí pohyb.

Celejch deset dní bylo o mně.

Kdo jsem? Proč tohle dělám? Chci to vůbec dělat? Kam jdu? Kdo ví, kam jdu? Co pro to dělám? Jsem prospěšný? Jak se můžu prospěšným stát?

Tyhle a spousty dalších otázek, se mi honily hlavou cestou zpátky vlakem. Vy ty otázky určitě znáte. A mnoho lidí se vám na ně snaží dát odpovědi, podívejte se na sociální sítě. Říct vám přesně, jak byste měli odpovědět. Já to určitě dělal taky a určitě to někdy zase udělám, protože je to přece super říct vám, co byste měli. Přináší to kupu sledujících, co chtějí být jako vy.

Ale v tom je právě ta potíž. A je to zase to samé.

Každý chce jistotu.

Jenže z každé takové něčí tečky byste měli vyprodukovat otazníky.

Vaše otazníky.

A to je to, co se tam dělo, neustálý vnitřní dialog mě a mě, odpovídání na tisícáté proč, každý den.

Nezapomenout se soustředit a nebát se jít dál a skrz.

Co teď?

Idovi pod rukami vzniká nová komunita lidí. Starý Mentorship je pryč, covid přeťal všechna pouta a uvolnil lidem ruce. Pohyb je dneska mainstream. Můžete se podobné věci učit od vícero lidí na světě. A u Ida je teď mladá krev lidí, kteří si zvolili zrovna tuhle cestu.

Nutně to také vytváří třecí plochy mezi názory. Jak jsem Idovi na konci Intensivu říkal, je spousta věcí, které řekl, se kterými vnitřně nesouhlasím (tady a teď) a vytvořila mi tak velký prostor k hledání. Jenže o to tu jde.

Není jedna pravda, jsou jen otázky, na které hledáme odpověď.

Navázal jsem přátelství, která doufám, že budou pokračovat na dalších eventech. Nejspíš se také začneme čas od času scházet sami. Dneska není problém dojet do Milána, Vilniusu, Kodaně nebo Stockholmu a hýbat se tam. A nejen hýbat. Společně číst, přednášet si a učit. A klást otázky. Protože dneska už to fakt není o stojkách, extrémní síle a dovednostech.

Tady se hledá jak žít.