František Čejka

Od mala mi pořádně nic nešlo. Lezl jsem po stromech, ale bál jsem se do výšky. Hrál jsem fotbal, ale nakonec jsem skončil v bráně. Ve třinácti jsem do naší party přinesl parkour, ale zatímco ostatním šlo všechno hned, já měl problém se základními přeskoky. Pak jsem začal dělat bojové umění a posléze jsem přičichl k bojovým sportům. Měl jsem poprvé štěstí na učitele. I díky němu jsem mohl pozorovat, jak tu roste systém cvičení s kettlebells a začal mít chuť na další disciplínu. Začal jsem běhat čtvrtku na ovále.

Pak jsem se zranil a na kungfu ani na ovál se nevrátil.

Dostal jsem se na matematicko-fyzikální fakultu a pohyb jsem měl akorát tak na tělocviku.

Změna přišla se změnou studia. Začal jsem studovat herectví a k herectví patří hlas a pohyb. Opět jsem měl štěstí na učitele, na hlas Ivanu Vostárkovou a na pohyb Jiřího Lössla. Zejména druhý jmenovaný mi pohyb otevřel z úplně jiné strany. Mnoho věcí, které jsem uměl, najednou začalo dávat smysl. Začal jsem více zkoumat, kudy bych se mohl dále rozvíjet a našel Ida.

A pak jsem měl potřetí štěstí na učitele - našel jsem Petra a Pohyb je život.

Skládačka vypadá už kompletní a chybí poslední dílek, totiž předat dál, co se učím.