Moc dobře si pamatuji, jak jsem před lety přišel poprvé do posilovny s certifikátem o absolvování kurzu osobního trenéra v ruce. Jak jsem se rozhlédl a ušklíbl se. Sedy lehy? Lopatky v téhle pozici? Kolena přeš špičky? No ještě, že už jsem tady. Spasitel přichází a zachrání ty nebohé ovečky před věčným ohněm pekelným.

No a pak jsem začal mít praxi. A víc praxe a najednou jsem zjistil, že to není všechno tak jednoduché. Že to není všechno jen černé a bílé. A začal jsem zjišťovat, že čím víc toho o cvičení a pohybu vím, tím víc vím, jak málo toho vlastně vím. Však to znáte. A přišla pokora.

A tu mám, alespoň doufám, tak nějak doteď. Alespoň co se týká pohybu, cvičení.

Cyklus se opakuje

Říká se, že v přírodě se vše děje v cyklech. A ty cykly se neustále opakují. Střídání ročních období, den a noc, příliv a odliv, nádech a výdech, mír a válka... A někdo i říká, že ty cykly se budou opakovat tak dlouho, jak to bude třeba.

Moc dobře si pamatuji, jak jsem nedávno seděl v kavárně a psal článek. Článek o tom, jak žít svůj život. O přístupu k životu, principech, životě jako praxi. Bylo to zrovna nedlouho po tom, co jsem dokonce měl na podobné téma přednášku pro své studenty. Studenti pokorně naslouchali a aura spasitele nabývala na síle. Stejně jako tenkrát v té posilovně. Pokora se vytratila a opakování cyklu bylo nevyhnutelné.

Je těžké být potichu, když vám naslouchají.

Psal jsem a moudro střídalo moudro. Co řádek to odpověď na všechny otázky vesmíru a pak se něco stalo. Z nádechu se stal výdech, po letu nahoru přišel pád dolů. A já to celé přeškrtal, vytrhl a zmačkal. Kdo sakra jsem, abych někomu radil, jak má žít? Na co si to tady vlastně hraju? Umíš stojku a myslíš si, že jsi sežral všechnu moudrost světa?  Najednou jsem se znovu cítil jako ten arogantní fitness cucák s čerstvým diplomem v kapse. A to už jsem znova být nechtěl. Přišla pokora, a tak jsem ten zmačkaný papír vyhodil a šel si dát radši cheesecake.

Je potřeba napsat článek

Ten večer jsem se potkal se svým kamarádem a vyprávěl mu o téhle své existencionální krizi a on řekl něco moc zajímavého. Něco důležitého.

Člověk musí mít pocit jedinečnosti, aby mohl tvořit.

Představte si, že na jedné straně máte někoho, kdo si něco přečte na googlu a hned to hlásá do světa jako jedinou pravdu světa. Nic moc. Na té druhé pak máte někoho, kdo může být mistr svého řemesla, ale své umění si vezme sebou do hrobu, protože má pocit, že stále neví dost na to, aby si mohl dovolit svou moudrost sdílet. Dva extrémy. Dva konce jednoho spektra. Protipóly. Asi se shodneme, že ani jeden extrém není ideální, takže nějaký ten střed?

Být ve středu. Hm, to už jsem někde slyšel, ale jak se tam dostat? Vzpomeňte na začátek, jak se z arogantního fitness trenéra stal dnes SNAD pokorný učitel pohybu. Skrze praxi. Praxe je klíč. V tomhle případě ale nestačí jen ta pohybová praxe, protože se z vás může stát ten mistr pohybu, co sedí někde v jeskyni a nikdo o něm neví. Nemá komu předat své mistrovství. A to ničemu a nikomu neslouží. Ani jemu. Protože stejně jako oheň dává teplo, tak učitel předává své teplo, když učí. A on potřebuje předat své teplo, ze své samotné podstaty bytí. Potřebuje žáky, stejně jako oni potřebují jeho. Bez žáka není učitel a bez učitele není žák. Takže je potřeba praktikovat i něco jiného než jen pohyb v opuštěné jeskyni na vysoké hoře. Je potřeba napsat článek.

Pokud nebudete věřit, že máte, co říct, tak nikdy nic nevytvoříte. Žádnou knihu, žádný obraz, žádnou hudbu. Nikoho nic nenaučíte. Nepředáte své teplo. A my potřebujeme tvořit. Stejně jako dítě, které postaví hrad z kostek se špatnými základy nebo namaluje státy jako jednotlivé planety. Tvoření vede ke zkušenosti a ze zkušenosti si můžeme vzít ponaučení. A pokud si ho nevezmeme, tak se cyklus zopakuje. Hrad spadne a začne se stavět znovu. A znovu, dokud nezůstane stát.

A pak ho sám zboříš a začneš znovu, milý učni života.