Člověk potřebuje někam patřit

Málokdo z nás by na denní bázi nepoužíval svůj hlas. Nejspíš nad tím ani nepřemýšlíte, hlas z vás prostě vychází kdykoliv potřebujete pozdravit souseda, koupit si chleba nebo voláte rodičům. Dech a hlas (jak se dozvíte dále) jsou nástroje, které používáme opravdu každý den a tak často, že by možná bylo dobré se jim začít věnovat a naučit se je používat efektivněji. A proč se hlasu věnovat? Hlas není jen nástrojem komunikace. Ale spoluvytváří mé vlastní hranice a potřeby, ale také vztahy v rámci rodiny, komunity nebo společenství lidí (dříve tlupy). Jde vlastně o přežití organismu.

Hlas nás provází celý život

Když jsme byli malí, tak jsme se ho víceméně naučili používat sami. Díky rodičům jsme postupně probouzeli zvuky, kterých je naše tělo schopné. Vyjadřovali jsme pocity hladu, že nám je něco příjemné či nepříjemné, že chceme pohladit, že jsme unavení a potřebujeme spát. Taky že si chceme hrát. Díky hlasu (nejdříve beze slov) jsme se naučili vyjadřovat sami sebe – dostat pocity zevnitř směrem ven. Často vnímáme děti jako velmi emotivní. Chvilku intenzivně pláčou, vzápětí jsou zase neuvěřitelně radostné a pak hned zase naštvané a křičí. Přitom jen okamžitě zvukově vyjadřují, co se děje uvnitř. Vše doprovází pohybem těla, jenž je poháněno emocemi.

Člověk jako jedinečný nástroj

Co vytváří hlas? Je to samozřejmě záměr a záměr prochází skrze jedinečnou strukturu našeho těla. Každý člověk je proto jedinečný instrument. Stejně jako kytara, flétna nebo buben. Nelze vyrobit a naladit naprosto stejně 2 kytary. Stejně tak je to u nás. Možná ještě složitější, protože kytaře do zvuku nevstupují myšlenky a emoce. Ale zpátky k našemu tělu. Někdo je štíhlé postavy, někdo menší a někdo širší. Někdo má konstituci tužší a někdo zase uvolněnější. Někdo má dlouhý krk, někdo široká ústa, někdo stojí s vystrčenou bradou, někdo zase s vystrčeným břichem, někdo stojí více na patách… Naše těla jsou živá a jsou tvárná. Jistě jste zažili, že váš hlas se v průběhu života nebo během různých situací mění. Nějak zní před pubertou, nějak během a nějak po dospívání. Nějak zní, když jsme v teple a jinak v zimě. Nějak po ránu a nějak večer. Když jsme unavení nebo vzrušení. Nastavení těla – mysli – emocí ovlivňuje to, co z nás vychází – tedy náš hlas – jeho prostorovost, barvu, intenzitu, kvalitu plynulosti a mnohé další. Zkrátka celé tělo se podílí na výsledném sdělení. Hlas sám je sdělením.

Pružné tělo – uvolněný hlas – (hlas hledá kosti a prostory)

Pokud byste zažili workshop s Ivanou Vostárkovou, pocítili byste, že na výsledném zvuku, který vyjde z úst, se podílí opravdu každá součástka našeho těla (věřím, že i buňka). Tvar těla a kvalita propojení (napětí, souhra) se podílí na výsledné vibraci, která prochází tělem ven. Tělo je opora. Stejně jako se struna „opírá“ o jedinečné tělo kytary, pružným pohybem (vibrací), který komponuje a vytváří kytarista, tak člověk sám hlasem rozvibrovává (nebo taky ne) části svého těla. Nejsou to jen hlasivky, člověk se navíc opírá o svá chodidla, kotníky, kolena, pánev, páteř, žebra, lopatky a lebku. Hlas má rád kosti – opírá se o ně (stejně jak u těla zmíněné kytary, nebo flétny). Hlas stejně jako dech potřebuje prostory – dutiny. V těle to jsou pánevní dutina, břišní dutina, hrudní dutina a spousty malých i velkých lebečních dutin. Dutiny utváří jak tvar kostí, tak samozřejmě POHYB měkkých tkání – svalů, orgánů a fascií. Velice důležité jsou schopnosti pohybu jazyka, dolní čelisti, bránice a pánevního dna. Ve výsledku vše je se vším propojené. Nejmenší detail se podílí na celku.

Proces lazení

Stejně jako ladíme jakýkoliv hudební nástroj, je dobré ladit i svůj vlastní nástroj. Díky tomu možná získáte pružnost celého těla. Efektivní propojení a uvolnění. Jak toho docílit? Skrze pohyb – malé i velké změny v těle. Podívejte se na malé děti. Ty zkouší třeba jeden zvuk, slabiku, nebo slovo tolikrát dokola, až si z toho chceme vystřelit mozek z hlavy. Ale pokud byste dítě pozorně sledovali, slyšeli byste, že zkoumá a že je každé vyslovení jiné. Dítě si vnitřně ohmatává postupně vyvíjející se tělo – získává nová spojení – nové možnosti. Mozek se jim vyvíjí a tak se jim mění možnosti pohybu jazyka, schopnost více se opřít o dolní končetiny, otevírat hrudník atd. Získává větší jemnost až se dítě prozpívá k prvním slovům nebo k dokonalejší artikulaci – tvarování úst, jazyka, měkkého patra, tvrdého patra apod. Hraje si a pozoruje. Poznává kým je skrze hranice, co mu tělo dovolí.

To vše máme neustále k dispozici. Bohužel podobně jako ztrácíme schopnost plně pokrčit nohy ve stoje a dostat se tak do dřepu, tak ztrácíme spojení s dalšími částmi těla – pánevním dnem, bránicí, hrudníkem atd. Toto omezení směřuje směrem vzhůru až k hlavě, kde působí náš „nejmocnější“ nástroj – intelekt. Nejmocnější bohužel proto, že se nás zmocňuje. Díky němu přestáváme cítit své tělo. Hodně myslíme (jsme pouze v hlavě) a pak už jen „vyrábíme“ hlas.

„Tělo tvoří hlas. Myšlení je partner. Tvůrčí počin začíná tvorbou, ne myšlením.“ (Ivana Vostárková)

Smyslové vnímání

Pokud byste chtěli rozvíjet svůj hlas jakýmkoliv směrem, začnou se vám měnit i vaše smysly. Nebo naopak. Díky práci na smyslech se začne měnit váš hlas. Díky různým vibracím – v malých i velkých prostorech v těle, se začnou dít divy. Vibrace jako malé pohyby ve struktuře začnou způsobovat změny, které mohou uvolnit určitá místa. Vytvoří vnitřní prostor a možná začnete díky tomu vnímat i vnější prostor jinak. Bohatší a plnější. Změny tlaku v těle způsobí rozšíření citlivosti hmatu vnějšího i vnitřního. Zostří se vám zrak, protože se rozpohybují nebo uvolní svaly na obličeji. Díky sluchu začnete lépe pozorovat sebe v prostoru a díky čichu začnete vnímat potrubí uvnitř celého těla, od hlavy až k patě, tam i zpátky.

„Budeme se odučovat všemu, co nám brání být svým hlasem.“ zaznělo z úst Ivany Vostárkové na workshopu. Je pravděpodobné, že se díky některým zážitkům v životě naše tělo obalí do krunýře (lokálně nebo i globálně). Jakýkoliv stres pak může vytvořit bloky, které si poneseme celý život. Pokud nezažijeme změnu, ani nepochopíme, že si toto závaží s sebou neseme.

„Spousta lidí neví, že to tak má. Když nepozná, že to jde i jinak.“ (Ivana Vostárková)

Dech a hlas jako nerozluční kamarádi

Zkuste vydat zvuk z těla ústy bez dechu. A teď zkuste vydat zvuk, když se nadechujete. Je dobré si opět uvědomit, že hlas se vytváří zevnitř ven (v převážné většině při výdechu). Ne ve hlavě, ale od chodidel směrem na horu. Opírá se o jednotlivé části. Pokud máte ale oblečený krunýř – dech ani hlas nebude mít prostor, aby se vytvořil – bude přiškrcený. Oba potřebují prostor uvnitř. Tělo si můžete představit jako veliký balón. Je důležité ho neustále nafukovat a vyfukovat – tím uchováme život. Tenhle proces potřebuje určitou harmonii. Určité možnosti pohybu uvnitř. Když budeme na balónek v jednom místě tlačit způsobí to větší tlak v ostatních částech a to může vést k narušení struktury. Buď dojde k přetížení nebo celkovému omezení vnitřního prostoru.

Proč pracovat s hlasem?

Naučíte se vnímat sami sebe – to jak stojíte, jak se cítíte, co vlastně vyjadřujete a jak.

Naučíte se vnímat ostatní – skrze sebe pochopíte druhé.

Vylepšíte komunikaci – začnete se opírat o své tělo a ne o svůj mozek, ten bude partnerem a když budete mluvit (nebo zpívat), tak vás to bude stát podstatně méně energie, hlas bude plnější.

Naučíte se hrát si sami se sebou (jako malé dítě, ale ve velkém těle) – práce s hranicemi.

Naučíte se vnímat pružnosti v těle. Propojíte si celé tělo.

Možná zjistíte odpověď na otázku – kdo jsem.

Můj příběh na závěr

Asi ve druhé třídě během hodiny hudební výchovy, jsem si právě užíval napojení na své tělo a zkoušel jeho schopnosti a zpíval poměrně nahlas. To se společnosti mých spolužáků nelíbilo, takže jsem sklidil nepříjemné napomenutí, že už raději nemám zpívat! To se pak ještě několikrát zopakovalo, až jsem si vybudoval svůj vlastní krunýř – zavřel jsem tuhle radost do truhly na dalších možná 20 let. Postupně jsem ale cítil, jak ze mě něco chce ven, stejně jako zavřená dušička do porcelánové nádobky, kterou stáhl vodník pod hladinu, tak začalo něco promlouvat. V mých 35 letech jsem sebral odvahu a začal tuto hlubinu otevírat a dostávat opět zase nad hladinu. Není to lehký proces a občas se podobný proces ze základky opakuje, ale tentokrát už v sobě nacházím sílu zůstat sám sebou. Někdy je to o tom být zase dítětem – být za podivína, když si štěkáte na ulici, nebo zpíváte, hopkáte apod. Každopádně je to osobní radostný proces zevnitř skrze tělo ven. Přeju nám všem, abychom našli odvahu se do něj pustit.