Že úsměv a smích léčí, slýchávali jsme již jako malé děti.  Věřím, že je dnes už nespočet studií na to, jaké hormony se při tom uvolňují, jaké procesy se přesně v těle odehrávají, že nám to dělá tak dobře. Já tady ale nechci citovat a přepisovat studie. Chci se podělit o svou vlastní zkušenost.

Než to ale udělám, tak se na chvíli zastavíme u části knihy Jak se zbavit brýlí od Mirzakarima Norbekova, protože je to nesmírně důležité pro mé další vyprávění...

Držení těla a úsměv

Autor v jedné části knihy popisuje, jak působil v ústavu, kde se starali o staré a nevyléčitelně nemocné. A tam se začalo dít něco zvláštního. Někteří pacienti na nějaký čas zmizeli a když se vrátili, tak byli najednou zdraví. A to se nebavíme o chřipce, ale o parkinsonech, alzheimerech apod. Tak se jich samozřejmě ptali, kde to proboha byli, jakou léčbu podstoupili. A jediná odpověď, kterou z nich dokázali dostat, byla, že strávili 40 dní v horách. V Chrámu přívrženců ohně. Autor byl sice skeptický k pohádkám o zázračných uzdraveních, ale rozhodl se tam vydat. Zjistit, co se to tam děje za podivnosti.

Když tam dorazil, tak zjistil, že tam nejen nikoho neléčí, nemají žádný léčebný program. Navíc se dozvěděl, že pokud tam chce s nimi být, tak musí dodržovat jejich jediné pravidlo, usmívat se. Neustále. Kdo pravidlo poruší, musí jít pro vodu. A studna byla vzdálená asi 4km šílené cesty skrze skalní soutěsky. Není asi překvapením, že ze začátku chodil pro vodu často. Dřevěné vědro naplněné vodou vážilo 21kg a to se celkem pronese. Zvlášť když to nesete do kopce ve skalách. A tak jediná možnost, jak to přežít, byla nosit to na hlavě. A když něco takového nosíte na hlavě, tak se zároveň naučíte být rovně, jinak to nepřežijete. respektive vaše záda... Víte co? Pokud vás zajímá víc, přečtěte si tu knihu, stojí to rozhodně za to a nejen, pokud se chcete zbavit brýlí.

Pro naše potřeby teď postačí, že autor došel k závěru, že důvodem, proč se nevyléčitelně nemocní vraceli z chrámu zdraví bylo držení těla a úsměv. Zkuste si to zapamatovat.

Zpátky ke mně

Před nějakým časem se mi během sezení (vnitřní praxe) stala taková zajímavá věc. Vždycky jsem cítil, že mám takovou jakoby tenzi okolo očí, hlavně u toho pravého, že to tam nedokážu úplně uvolnit. No a tentokrát se mi to nějak povedlo. Všechno to kleslo a něco se stalo.

Nebojte, žádné astrální cestování, ani promluvy s bohem. Asi bych to popsal jednoduše jako takový příliv něčeho, pocitu. Bylo to velmi příjemné, vlastně asi nejpříjemnější věc, co jsem kdy zažil. A všiml jsem si, že jsem se u toho začal usmívat. Ten úsměv prostě tak nějak přišel s tím, automaticky. Zadání ale znělo nehýbat se za každou cenu, neměnit nic, nepolykat, nemrkat, natož pak roztahovat pusu do rozličných tvarů. A zadání se musí plnit, jak bychom jinak dopadli, že. Tak jsem zkusil ten úsměv zrušit, rozpojit zuby, vrátit se do továrního nastavení... A zajímavé bylo, že mi to málem ty zuby vymlátilo, jak to tam chtělo zpátky. Spodní čelist se celá třásla, že se to nedalo udržet a musel jsem zuby zase dát k sobě, abych o ně nepřišel. A najednou jsem doslova cítil, jak se ten třes přenesl do hlavy a skrze páteř dál a netrvalo dlouho a ta vibrace prostoupila celé tělo a já se začal celý jemně třást. Velmi zajímavé.

Když se mi to pak stalo znovu, byl jsem již připraven a začal pozorovat. Všiml jsem si třeba, že ten úsměv má vždy velmi specifické parametry. Žádný šílený jokerovský škleb, ale takový ten lehký úsměv, s kterým je často vyobrazován Buddha (náhoda?). Horní víčka očí se uvolní, jakoby klesnou a z nějakého důvodu to přitáhne spodní čelist a zuby k sobě, spojí je lehce dohromady do velmi jemného úsměvu. Navenek to vlastně není téměř vidět, ale vy to cítíte. Jak v tom obličeji, tak okamžitě po celém těle. Je to jakoby vám někdo v tu chvíli sebral veškerou tíhu z ramen. Takový ten pocit, že všechno je a bude fajn. Přijde mi, že v tu chvíli tak nějak zmizí myšlenky, problémy. Začne to fungovat všechno tak nějak jinak. Jiný stav.

Napadlo mě pak, že i když ten úsměv byl v tomhle mém případě nejspíš důsledek toho zvláštního stavu, tak zda nemůže fungovat i jako příčina. Jestli to prostě nejde třeba otočit. Začít se usmívat a to ostatní se stane díky tomu. No a co vám budu povídat, jde to. Ale jednoduché to není. Někdy se to daří, někde ne. Praxe jako každá jiná, řekl bych. Ale všiml jsem si, že to jde líp, když jsem rovně...

Potenciál

Možná si vzpomínáte, že v tom chrámu to nebylo jen o úsměvu, ale i o držení těla. Vy, co máte nějakou vnitřní praxi, sedíte, stojíte, meditujete, tak víte, že základem je mít vždy rovnou páteř. Proč? Já to chápu tak, že vytváříme co nejlepší podmínky, pro to něco, co je naším záměrem. Chcete pozorovat myšlenky? No těžké, ale rozhodně to bude ještě těžší, když vás u toho budou ještě navíc bolet záda, na tom se asi shodneme. Sednout si na měkoučký polštář ve vyhřáté tiché místnosti, zapálit si vonné svíčky, příjemnou meditační hudbu... No to se to pak bude hledat klid, že. No a ta rovná páteř je právě taková vaše přenosná vyhřátá a vyvoněná místnost, kterou si berete všude sebou. Pokud chcete zvýšit potenciál toho, co děláte, tak si do ní prostě vlezte a ono vám to pomůže. Nebudete muset tolik bojovat proti gravitaci, budete se moct víc uvolnit, všechno bude tak nějak lépe proudit, lépe se propojovat... Mám prostě pocit, že není náhoda, že to všechny ty zážitky spojené s úsměvem se staly, když jsem byl zrovna rovný jako proutek.

Přijde mi, že všichni tak nějak víme, že usmívat se a stát rovně je důležité a dělá nám to dobře, i když třeba úplně nevíme proč. Mám pocit, že jsem vám tu neřekl nic nového a to je vlastně dobře. Možná to můžete brát jen jako nějaké připomenutí, protože je snadné zapomínat...

Zkrátka pokud se díky tomuhle čtení aspoň jednou usmějete, mise splněna.