Nechat to všechno doznít, užít si čas s nejbližšími, povyprávět zážitky, přepnout z režimu studenta do režimu učitele, naskočit zpět do práce s dětmi i dospělými. A pak-po týdnu doma si sednout a shrnout australské dobrodružství do posledního článku. To byl plán, který jsem si zadal po zpáteční cestě z Melbourne. Týdny sice uběhly tři, ale úkol je splněn. Uvařte si oblíbený nápoj, usedněte do gauče nebo do seizy a nechte se na pár minut inspirovat zápisky z 9 týdenního tréninkového pobytu u Juana Ruedy.

Intensive v číslech:

• 9 týdnů
• 10 studentů
• 108 lekcí
• 414 hodin praxe
• 8 hodin denně
• 3 popsané deníky
• 3 promeškané lekce kvůli rýmečce
• 1 lehké zranění kvůli vlastní blbosti
• 1 učitel
• & nepočítaně zážitků

Tak co? Jak bylo?

Otázku, kterou jsem dostal od KAŽDÉHO, s kým jsem se po návratu potkal. Je to moc milé, jsem velmi potěšen, když se kdokoliv zajímá. Odpověď ovšem jednoduchá není. Respektive je. Bylo to super. Mnohdy náročné-fyzicky, mentálně, ale mělo to smysl. Byl to zážitek na celý život. Cestování je boží a Melbourne je krásné místo na zemi. Ale doma je doma. Tolik long story short, odpověď, se kterou si vystačí mnoho z těch, kteří otázku "Jak bylo?" položí. Ti, kteří se doopravdy zajímají o to, jak bylo, co jsem se naučil, co můžu předat, se se mnou chtějí potkat dál a osloví mě, zda bychom si spolu mohli zacvičit, potrénovat, prodiskutovat některé z témat, upřímně se zajímají "Jak bylo.". A, věřte mi, není moc jiných věcí na světě, které dělám radši, než učím a trénuji s někým, kdo má skutečný zájem na sobě pracovat a zlepšit se. Takže se nebojte nic a ptejte se, rád předám, co vím.

"No more secrets."

- Juan Rueda

No a pro ty, co se ptát nechtějí, ale přece jen je zajímají zajímavosti ze druhého konce světa - sepsal jsem mé 9 týdenní dobrodružství v Austrálii do pár řádků.

Není dobrodružství jako dobrodružství

Je mezi námi spousta dobrodruhů, kteří se vydávají na výpravy do exotických krajin, do hor, na rozbouřené řeky, pod hladiny moří. A zažívají dobrodružství objevováním krás světa. Vezou se na vlnách endorfinu a adrenalinu z nových míst a dechberoucích výhledů. Taky to mám rád, rád obdivuji přírodní úkazy a mám kus dobrodruha v sobě. Toto australské dobrodružství však bylo tak trochu jiné objevování. Po většinu času totiž šlo o výpravy do světa vnitřního. Do sebe. Do své hlavy a do svého nitra. Skrz náročný trénink a praxi. Neříkám, že jsem si každý den sahal na dno, ale byly takové chvíle. Celého Intensivu se zúčastnilo pouze 10 lidí, 10 studentů z celého světa. Každý z jiného odvětví. Dnes už se téměř všichni věnují všestrannému přístupu, ale základ má každý jinde. Thai boxer, řeckořímský zápasník, bruslařka, americký fotbalista, bojovník ji-jitsu, hokejistka, tanečnice, skejťák i "nesportovec". A každý si sahal na dno někde jinde. U mě to byl ze startu box. Nikdy jsem pravidelně neboxoval. A najednou byl boxerský trénink každý den. Žádné šílené výměny, ale dlouhé, technické tréninky. Pro někoho odměna, pro mě trest. Spoustu, spoustu detailů, které jsem musel každou vteřinu zpracovávat.

"Kryj si bradu, sniž těžiště, kulaté záda, hlídej distanc, vnímej nohy, kryj si bradu, kryj si břicho, vnímej rytmus, sleduj soupeře, nezavírej oči, dýchej, ruce nahoře, kryj si tu bradu!"

-Juan Rueda

No a pro mě, pro judistu, něco jako krýt si bradu po celý zápas nebo hlídat distanc, byly setsakramentsky těžké povely. Vždy jsem byl z těchto tréninků vyčerpán né až tak fyzicky (to taky), ale hlavně mentálně. Nebyla to totiž pro mě koordinační hádanka na 20 minut, ale třeba na 2-3 hodiny, a navíc, každé zaváhání znamenalo ránu boxerkou do hlavy. Naštěstí jsme netrénovali v ruském gymu, kde by do vás bili tak dlouho, než se to nenaučíte, ale s rozumnými parťáky, kteří se, stejně jako já, nepřijeli zničit, ale vzdělat se.

Nejiné to bylo v tréninku kickboxu. Pro někoho to bylo stejné v tréninku grapplingu. Což byla disciplína mě blízká, neboť je zde mnoho podobného s judem. Ale pro kohokoliv, kdo zažívá škrcení, páčení (i přes to nejbezpečnější prostředí, jenž jsme měli nastaveno) poprvé v životě a hned několikrát do týdne, to znamenalo stejné mentální vyčerpání jako pro mě v boxu. Pro jiné to bylo v tréninku akrobacie, gymnastiky, síly, otužování fascií,..

A víte co? Člověk si zvykne na všechno. Adaptuje se. Velmi rychle.

Všichni jsme to přežili. Bez zranění, fyzicky silnější, mentálně odolnější. Prvně díky nám samotným, že to nikdo z nás nezabalil, zadruhé díky skvělému vedení a za třetí - a tomu dávám velkou váhu - díky samostatnému mentálnímu tréninku.

Trénink mentální soustředěnosti

Můžeme to nazvat meditace, relaxace, stillness, soustředění na dech, myšlenky, pocity, energie, vlny,.. ale ve finále nejde o nic duchovního, nadpřirozeného. Šlo jednoduše o to - aby jsme kompenzovali veškerý fyzický trénink - umět se po delší časový úsek soustředit pouze na sebe. Sedět nebo stát. Nehnutě. Zprvu jsem tento typ tréninku bral jako další součástku naší praxe. Hodně se hýbeme, měli bychom se taky umět nehýbat, že? Sezení i stání s rovnou páteří v rámci svého tréninku praktikuji víceméně denně poslední 4 roky. Nic šíleného, ale 10-30 minut denně jsem se snažil dodržovat.

Po cca 3 týdnu Intensivu mi ale došlo, že tento typ tréninku není jen součástka praxe, je to nedílná část. A měla by být součást každé přípravy kohokoliv. Proč? V našem případě, kdy jsme cvičili 8 hodin denně bylo nezbytně nutné, abychom se učili udržet pozornost a bdělost co možná nejdéle. Trénovali jsme sebeobranu, na asfaltu, kde dovádíte protivníka několikrát za hodinu na zem. Box, kde okolo sebe hodiny mácháte pěstmi. Ji-jitsu, kde pár pohyby můžete prolomit loket. Stoje na rukou, kde hlídáte kamaráda, aby se v tom všem vysílení nezranil. A spoustu dalších disciplín, kde je jednoduše třeba zůstat bdělý, pozorný, jinak se může stát ošklivé zranění. Jedna z cest je, prostě to zkusit a doufat. Druhá, zodpovědnější, je podstupovat pravidelně trénink koncentrace. Když víte, že hodinu dokážete sedět na zadku, nepohnout se když vás něco svědí, bolí, trnou vám nohy, udržet pozornost pro rovnou páteř, hlídat ať Vám neutíkají myšlenky do fantazií.. pak se jednoduše zlepší vaše pozornost vůči čemukoliv. Ať už se učíte boxovat, driblovat, programovat nebo hrát na varhany.

Samozřejmě to není zadarmo. A není to tak, že by vám stačilo jednou za život 60 minut sedět nehnutě na zemi. Ale, stejně jako u jakéhokoliv jiného tréninku, jde o konzistentnost. Máte pro trénink hodinu denně? 5 minut na začátku nebo na konci seďte/ stůjte. Trénujete se sportovci dvoufázově 6x týdně? Dopřejte jim důkladný samostatný trénink zaměřený na mentální koncentraci. Dobře jim vysvětlete, proč je to důležité a uvidíte, jak se (časem) zlepší jejich doba pozornosti - a tím pádem i výsledky.

V opačném případě, který se dnes děje v našem "ezo rybníce". Kdy lidi objeví kouzlo meditace, řídí vše zenovou relaxací, všechno řeší tak, aby se to vyřešilo samo, aby vše jen plynulo a krásně voňelo.. a pak skončí bez práce a s více dluhy na účtu než batiky na tričku.. Je důležité si uvědomit, že pokud nechci žít v chrámu v odlehlých horách, ale v dnešní civilizaci - pak ano - je třeba vše brát s ledovým klidem, držet si odstup, ale taky vědět, kdy je třeba dělat činy a jít do akce. Proto je nutné trénink vnitřní praxe vyvažovat tréninkem fyzickým, náročným, aby se člověk zase pěkně postavil nohama na zem a viděl realitu dnešního světa. Čistě a jasně. Nezapomínat na živel ohně - živel činu.

"Ve spirituálním světě chybí dostatek fyzického tréninku."

-Juan Rueda

Transformace

Můžu říct, že celý pobyt byl silně transformativní, jasně. Stejně tak, jako může být transformativní jakýkoliv jiný týden v práci nebo zážitek při dobrodružství v přírodě. Co ovšem bylo specifické, byla velká koncentrace vedených tréninků do krátkého časového úseku. Za dva dny jsme odtrénovali to, co člověk, cvičící 2x týdně po 2hodinách, odtrénuje za celý měsíc. Proto bylo nezbytně nutné si vše zapisovat, zaznamenávat, jelikož v reálném čase bylo složité vše zpracovávat a spoustu věcí si stále sedá - a bude ještě dlouho usedat. Co se ovšem stala za opravdová nefalšovaná transformace-byla přeměna/ adaptace mého těla. S mými 70 kily (které si stabilně držím minimálně 6 let) jsem i odjížděl, ale když jsem opouštěl Austrálii, měl jsem na váze o sedm víc. 77kg.

Myslel jsem, že tam spíš pár kil shodím, ale ne. S 8 hodinami tréninku denně, jídlo normální, žádné hromady. Žádné doplňky krom obyčejného proteinu. Pro mě velká záhada. Ale čím víc nad tím přemýšlím-tím víc to dává smysl. Těžké tréninky, pravidelný-na sekundu přesný-režim každý den, žádný stres kvůli práci, mezi tréninky pouze jídlo a dlouhý šlofík. Tělo bylo velmi vklidu, hlava taky, soustředění pouze na jednu věc, tak se vše mohlo pěkně ukládat do potřebných míst. Budu rád, když si aspoň pár kil nabyté svaloviny nechám minimálně do Vánoc:)

Závěrem

Pokud jste můj poslední zápisek z Austrálie dočetli až sem, děkuji. Vážím si toho. I přesto, že nelze skrz řádky na monitoru či displeji předat ani zlomek toho, co za emoce a stavy jsem na této misi zažíval - přesto věřím, že v něčem může být tento příběh inspirací. Rád bych závěrem KAŽDÉMU doporučil jednu věc. Jestliže děláte něco rádi, se zápalem se k tomu rádi vracíte-věnujte se tomu víc. A ještě lépe - vyjeďte na nějakou dobu, pár týdnů / měsíc někam, kde se můžete věnovat pouze té jedné věci. Rádi malujete? Najděte si kurz kdekoliv na světě a malujte celé dny. Hrajete rugby? Jeďte na Zéland a trénujte pár týdnů s All Black. Trénujete box? Najďete si dobrého trenéra a jeďte za ním. Rádi prostě cvičíte? Jeďte kamkoliv a cvičte celé dny.

Samozřejmě to není realita, víte, že se jednoho dne budete muset vrátit a plnit povinnosti každodenního života (nebo ne), ale v něčem vás tato zkušenost změní, motivuje, inspiruje. Transformuje:)

Nehledejte, co bude vypadat dobře v životopise, nečekejte, že dostanete certifikát, který vám pak sám sežene práci. Hledejte cestu. Vaší cestu. Hledejte srdcem.

Že to nejde? Vždy je spousta důvodů, proč to nejde.. Ale kde je vůle.. znáte to.