Trávím teď docela hodně času v gymu a pozoruju ‘normální’ lidi, kteří tam chodí, a to co dělají. Je jedno jestli jsou sami nebo s trenérem, průběh bývá vždycky stejný.
- Rozcvička, nebo lépe anglicky, warm-up.
- První a druhé kolo nějakého silového tréninku. Mrtvé tahy, sáně, dřepy. K vidění je fakt vše a je to skvěle vysvětlováno místními trenéry.
- Kardio dodělávka na konci.
Tenhle vzorec se opakuje v podstatě pořád dokola. Má samozřejmě nějaké plánování, zvlášť když jste třeba profesionální sportovec, ale v podstatě je to dokola totéž a dneska vám takový program vymyslí i trochu chytřejší AI.
Jaká je dnes úloha trenéra? A jaká bude?
Co se ale hodně mění i v trénincích, které pozoruji, jsou rozcvičky. A dost často se tam objevují věci, které děláme s našimi studenty u nás na hodinách. Žonglování, házení míčků o stěnu, chytání tyče padající na zem, koordinační drily, řekněte si. Ale narozdíl od těch věcí, co přijdou po rozcvičce, tyhle jsou v hrozné kvalitě a v podstatě nevysvětleny.
Vždyť je to jen rozcvička.
Proč ne, vždyť těžiště tréninku a důvod proč tam lidi chodí, leží někde úplně jinde.
Ale je to obrovská škoda.
Co vás zlepší víc? Hra pracující na postřehu, nebo benchpress?
Tady někde je také schovaný rozdíl mezi normálním fitkem a Pohyb je život. My ty věci z rozcvičky bereme vážně. Nedávno jsem četl článek o tom, jak je rozcvička dobrou příležitostí nechat atlety ‘čuchnout’ k chaosu. Protože sport přeci není jen nalajnovaná věc, kde se pořád děje to samé, ale do hry vstupuje mnoho neovlivnitelných událostí. Co když je zrovna „ta blbost“, co děláte v rozcvičce je to, co vás posune nejvíc? A tohle se děje všude, nejen tam kam chodím.
Vše má svou cenu, naší cenou je čas.
V naší škole z chaosu žijeme a učíme si v něm dělat řád naší praxí. Nestrávíme nad žonglováním pět minut jednou týdně. Ale desítky minut. Za ten stejný týden. Snažíme se pochopit, co se u nás musí stát a jak se to musí stát, abychom začali žonglovat. A potřebujeme k tomu tu stejnou pozornost, kterou ten stejný člověk v gymu dává do mrtvého tahu. A taky čas. Hodně času.
Tahle serióznost rozcvičkových věcí nám dává jednu velkou výhodu. Učíme se znát sami sebe. Naše reakce, naše schopnosti, naše rozpoložení. Začínáme chápat, kde začínáme a kde končíme. To se vám v klidném scénáři funkční, lineární síly s velkou pravděpodobností nestane, protože děláte pořád dokola to samé (ale i v tom je to možné).
Ano také to dělám. Je to efektivní a potřebuji to. Ale navrch tomu brouzdám chaosem s míčky nebo tyčkou nebo s paličkami od bubnu. Protože to je potrava pro mozek a pro mě, abych se rozvíjel jako člověk.