Úvod

Chci skočit ze skály. Rozhodl jsem se, že zemřu. Nedalo se nic dělat, prostě musím. Znamená to ale několik věcí. Musím si najít vhodnou skálu, nesmí být ani moc vysoká, jinak se budu bát a nikam neskočím, a nesmí být ani příliš nízká, jinak si jen polámu kosti a budu do konce života jezdit na vozíku.

Musí tam také být čisto, přece neumřu někde, kde se dole válí hromada odpadků. To přece pozůstalým nemůžu udělat. Ideálně, když kolem budou růst různé kytičky, ať je to hezký obrázek. Ale zas je škoda je zaplácnout do země, takže musím dávat pozor a dobře se trefit.

Ideálně by také nikdo neměl chodit jen tak kolem. Přece svojí smrtí nezkazím někomu první rande. Nebo co hůř, mohl bych mu spadnout na hlavu.

Smrt je vážná věc.

Když jdu na to, nohy se mi chvějí a kolena podlamují ještě dřív než dojdu k okraji. Musím je narovnat a rukama nohám trochu pomoci, aby tam dokázaly dojít. Teď jen pečlivě vyrovnat špičky, pěkně přes okraj, tak jak nás to učili na plavání. Ale ne zas moc, jinak se jen převážím a nebudu se moci pořádně odrazit.

Kap..kap..kap... Ale né. Začíná pršet, teď tu budu muset počkat dokud zase nevysvitne slunce. Nechci umírat v dešti.

Dělat to jako ten největší expert

Asi tušíte, že tohle je všechno jen jako. Opravdu nehodlám nikam skočit. Ani o tom nepřemýšlím jinak než pro účely téhle etudy.

Nedávno na festivalu Nablízko katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU, jsem si po letech zkusil zase být klaunem. Věc veskrze pohybová, která mi před těmi osmi lety, kdy jsem tam studoval vážně nešla. Chtěl jsem vědět, jak moc mi studium a učení pohybu v naší škole pomůže s něčím, co pro mě byl hluboký výstup z komfortní zóny.

A byla to docela zásadní zkušenost, protože se mi pojmenovalo několik prvků naší praxe.

Jak je vidět z ukázky na začátku, klaun je "tisíciprocentní" expert. Chce, aby se mu všechno vydařilo úplně perfektně. Ano, sleduje se tím účel gagu a pokud to nebude přehnané, divák to nebude chápat a nebude k tomu mít žádnou emoci. V našich končinách si stačí vzpomenout na Pata a Mata. Kolikrát jsme se každý chytali za hlavu z jejich řešení, které ale vychází právě z tohohle požadavku. Chtějí mít vše hotovo. Perfektně.

Buď si to nedovolí, nebo to po nich nikdo nechce

Tohle bychom měli zažívat i my. Například v našich pohybových hrách. Chceme dělat vše na 1000%, abychom z toho něco my a náš partner měli. Jenom při tomhle nasazení se ukáží některé kvality, které jinak zůstávají smutně stranou.

A ano, sranda u toho je taky. Jen jiná než taková ta klasická kecací.

Aby tohohle byl klaun schopný, musí si umět všímat. Sebe i okolí. Být napojený. Hanka Malaníková nám během workshopu říkala, že klaunova pupeční šňůra vede k divákům. Tahle pupeční šňůra je obecně dobrý příměr, protože to je to, co chcete mít se svým partnerem při naší praxi.

A je jedno jestli jste ten partner vy ve stojkách nebo je to kolega student při hře, koneckonců může to být i vaše dítě doma u večeře. Ta pupeční šňůra všímavosti by tam vždy měla být přítomná.

Co je na tom ale důležité, je to, že se to dá naučit. Co je důležitější? Že to děláme na našich hodinách.

To byl právě ten největší rozdíl mezi dobou, kdy jsem na DAMU studoval a mojí nynější návštěvou workshopu. Všímal jsem si v sobě daleko víc věcí. Třeba toho, že jsem moc rychlý.

Vynořilo se to jako takový divný pocit, že je něco mimo rytmus, přemýšlíte, zkoušíte to nějak spravit, víte, že je to rozbitý a najednou vás zastaví a etuda končí. A vám to dojde: Byl jsem moc rychlej.

Je to jako kdyby mi někdo nainstaloval jemnější rozlišení.

Tělocvična jako maska

Jedna z věcí, která klaunskou praxi od té naší zdánlivě odlišuje je maska. Ta nejmenší maska na světě, kterou všichni důvěrně známe. Stačí nasadit červený nos a realita se nám změní, jsme klaun a svět dostal nová pravidla.

Nicméně tohle je svým způsobem něco, co se děje v našich tělocvičnách. Moji studenti často reflektují, že se tam cítí „bezpečně“, aby si mohli zkoušet. Je to i jeden z důvodů proč lidé chodí do fitness center a necvičí na ulici. Místo na cvičení je jako maska, má svá pravidla, svět se změní a vy jste „nuceni“ cvičit.

Ale to, co se děje ve vás, ideálně nezůstane jen pod maskou, ale propíše se do vašeho každodenního života. A největší přenositelnost má právě praxe všímavosti.

Na závěr mám pro vás jedno cvičení. Až půjdete do sprchy, zkuste se osprchovat jako klaun. Nic se nesmí pokazit, všechno musí bejt v absolutním pořádku. Každý pohyb sprchou bude mít svůj smysl.

Můžete to natočit a sdílet s námi na soc…  Nebo radši ne.

Nedalo mi to.

Pardon.